Michal Horáček

Inspirováno letošní (2017) dovolenou, psáno s pokorou k Š+G

Jmenuji se Bedřich Topinka a pracuji jako vědecký pracovník v Biologickém ústavu akademie věd. Je mi 47 let a jsem svobodný neb věda jest mi milenkou a moje skromné objevy pak mými dětmi. V práci jsem oblíben zejména pro svoji zarputilost v bádání. Asi není náhoda, že mi v ústavu všichni říkají Topič. K mému nemilému zjištění to někteří z kolegů ještě dále zkracují, což už vede k poněkud ne úplně lichotivé přezdívce. Nicméně to jsou zejména Ti, kteří nehodlají položit na oltář vědy svůj život tak jako já, a proto je přehlížím.

Mojí vášní je hmyz a věnuji se jeho zkoumání již od dětství. První roky své kariéry jsem zkoumal průchod mravenců potenciálovou bariérou, ale dospěl jsem k závěru, že jediné, co těm potvorám dokáže odolat, je to, co nerozkoušou nebo nesežerou. Na rozdíl od kvantových fyziků a jejich průchodu elektronu potenciálovou bariérou jsem nesklidil takový úspěch, jak bych očekával. V některých kruzích byla dokonce moje práce označována za vědecký paskvil. Myslím, že v tom mají určitě prsty oni zkracovači mé přezdívky.

V dalších letech jsem se snažil sestavit kvantový model předpovídající pozici nohou u stonožky. Dospěl jsem už téměř k cíli, ale celé se to zaseklo na přístupu k výkonnému počítači, kde by se dal onen model vypočítat. Vedoucí výpočetního oddělení údajně prohlásil, že jestli mu ten magor překročí s tím nesmyslem práh haly, tak to tam osobně podpálí a bude radši dalších deset let dělat mámu na Borech. Ukázalo se, že i on patří do skupiny zkracovačů mé přezdívky a nezbylo než tento výzkum odložit na neurčito.

Musel jsem se tedy ve svém výzkumu přeorientovat, proto se řadu posledních let věnuji své současné vášni a to jsou lasery a hmyz. Moje aktuální práce se jmenuje "Zvýšení výkonnosti hmyzu pomocí stimulace laserovým zářením". Jak jinak, začal jsem s mravenci, ale ani po třech letech stimulování jsem nedošel k pozitivním výsledkům - mrchy si vlezou kam chtějí a je jim jedno, jestli na ně svítím či nikoliv. Následovalo stimulování řady dalších zajímavých druhů (švábi, chrousti, motýli), ale stále bez výsledků. Jistých úspěchů jsem dosáhl se cvrčky, kdy hladina hlučnosti cvrkání v určitých momentech korelovala s intenzitou laserového záření. Bohužel se na mojí laboratoř začaly hromadit stížnosti ohledně šířícího se hluku až se i porady vedení musely přeložit ze sousedící zasedačky do místní kantýny. Rozdíl pro zúčastněné byl zásadní - v kantýně není bar s medovinou. Nakonec došlo k nepochopitelnému zablokování vstupních dveří do mé laboratoře. Údržba objektu nebyla několik týdnů k zastižení, takže dovnitř jsem se dostal až po měsíci a to už z cvrčků mnoho nezbylo. Na pánských záchodcích se v té době objevil nápis 2πč a u něj opakující se geometrické obrazce.

Na začátku tohoto roku (2017) jsem usoudil, že nejpracovitější jsou stejně včely, a proto jsem obrátil svůj zájem tímto směrem. Využil jsem navíc skutečnosti, že včelí úly jsou díky včelařské vášni Slavoje Trubce ředitele naší ctěné instituce rozmístěny na pozemcích okolo ústavu. Do noty mi rovněž přispěl fakt, že Trubec odjel na několikaměsíční stáž do spřáteleného ústavu v Severní Koreji. Tamní ředitel totiž sdílí stejnou vášeň pro včely a přislíbil přenechat několik královen z druhu vyšlechtěného pro boj s Jihokorejským nepřítelem. Tyto včely umí proniknout na nepřátelské území a odnést med tamním včelám. Trubec to evidentně pojal jako příležitost jak konečně zvítězit nad ředitelem konkurenčního Botanického ústavu, s nímž již leta marně vede soutěž o množství vytočeného medu.

Měl jsem tedy díky jeho nepřítomnosti včelstva k dispozici. Jelikož jsem si byl vědom předchozích ne příliš výrazných výsledků, rozhodl jsem se posílit fyzikální stránku. Využil jsem proto dobrých kontaktů s mým spolužákem z Fyzikálního ústavu a odkoupil vyřazený laser, který je výrazně výkonnější než můj obstarožní helium-neon některými kolegy hanlivě označovaný jako padesátikilové laserové ukazovátko nebo také za nejdražší průtokový ohřívač na teplou vodu. Začal jsem s pokusy hned v lednu, kdy včely jsou ještě v klidu. Už první pokusy ukázaly, že původní laser nebude to pravé. Přistoupil jsem proto k větší ráži a rozhodl se nasadit nový laser. Byla to dobrá volba - včely evidentně na laser reagovaly. Pouze se ukázalo, že existuje poměrně tenká hranice mezi aktivací včely a jejím odpařením. Hledáním této hranice jsem strávil následující měsíce. Koncem května zbýval do návratu mého ředitele týden a já měl k dispozici již jediné dva úly z původních dvaceti. To mne nemohlo odradit a pokračoval jsem ve svých experimentech dál. V červnu se ředitel vrátil a já tou dobou už věděl, že laser byl evidentně vyřazen z důvodu porouchané regulace výkonu. Nečekal jsem, že ředitelovy první kroky povedou k jeho miláčkům - tedy vlastně k jejich prázdným příbytkům. To, co následovalo se mi popisuje jenom těžce. Ukázalo se, že i Trubec je členem skupiny zkracovačů mé přezdívky. Nic nepomohly mé argumenty, jak jsem byl například blízko udělat z trubců něco užitečného (zmínit trubce před Trubcem nebylo asi úplně taktické). Důrazně mi bylo doporučeno, abych si vybral dovolenou (což jsem v životě neudělal). A to okamžitě!

A tak jsem se ocitl na nedobrovolné dovolené a logicky přišlo mé (osudové) rozhodnutí. Říkám si, Bédo, je na čase vyrazit do světa. Při výběru destinace, která bude mojí první dovolenou v životě, jsem samozřejmě zvážil všechna rizika a usoudil, že by bylo vhodné překročit hranice rodné hroudy, nicméně by nebylo vhodné se vystavit přílišnému kulturnímu šoku. Můj prst se proto po chvíli bloudění po kapesním globusu zapíchl do oblasti, kde se střetává Rakousko, Itálie a Slovinsko. Bylo tedy rozhodnuto - vyrazím do Slovinských Julských alp. Za život jsem přečetl řadu cestopisů, věděl jsem tedy, že se nesmí nic podcenit. Zabalil jsem si proto nejenom takové nezbytnosti jako je buzola, čelovka, GPS navigace či cestovní lékárnička, ale i přenosný defibrilátor. Třeba konečně zúročím internetový kurz zvaný zdravotníkem snadno a rychle.

Z možných dopravních prostředků jsem samozřejmě využil ty, kde mi statisticky vychází nejvyšší pravděpodobnost přežití cesty. Nicméně po vyloučení letadla (dělá se mi mdlo už když si stoupnu na štokrle) a zjištění, že do Kranjské Gory nejezdí vlak, zůstal jediný použitelný dopravní prostředek a to je autobus. Cesta nebyla úplně bezpečná zato byla dlouhá a nepohodlná. Po krásných dvaceti hodinách cesty - řidič přišel rovnou ze švagrovy rozlučky se svobodou, takže jsme se museli střídat v hlídání aby neusnul, jsem se konečně mohl nadechnout onoho pověstného čerstvého vzduchu, který vane až z vrcholu Triglavu.

Ubytován jsem byl v místním hotelu, z něhož jsem podnikal pravidelné zdravotní procházky. Za tímto účelem jsem si pomocí Google Maps vytyčil 400m dlouhé kolečko, jež jsem absolvoval vždy v 9:30 po snídani a v 16:15 po odpolední svačině. Už po třech dnech jsem cítil, jak se mi výrazně zlepšuje kondice a nemusím se při návratu na pokoj zastavovat v mezipatře abych se vydýchal. Po týdnu úspěšného rekreování už mne začaly pomalu opouštět vzpomínky na včely a vše spalující laser, nicméně jsem s obavou zaregistroval trvale rostoucí průměrné denní teploty. Podrobným zkoumáním teplotních statistik jsem došel k závěru, že při stávajícím trendu dojde už za tři dny k přehřátí mého organismu. Tomu jsem se samozřejmě jako zkušený vědec rozhodl předejít.

Během svých zdravotních obchůzek jsem i navzdory k nasazenému vysokému tempu (nikdy mne nesmějí předjet více než tři dětské kočárky) zaznamenal poměrně zdařilé místní značení. Jeho součástí byla i šipka s nápisem Pokopališče. A to bylo přesně to, co jsem za dané situace potřeboval - půjdu zchladit své tělo a zachráním se tak před blížícím se nevyhnutelným úžehem a možná i smrtí.

Následující den hned ráno po snídani jsem zrušil pravidelnou rozcvičku, kterou praktikuji již od dětství dle instrukcí pořadu "Cvičme v rytme". Naopak jsem se jal intenzivně věnovat balení a přípravě návštěvy místního koupaliště. Kromě běžných věcí jako je šnorchl a ploutve jsem samozřejmě neopomněl přibalit lékárničku či buzolu dle instrukcí nedávno absolvovaného internetového kurzu “Tremping není kemping”.

Vyrazil jsem ostrým tempem z hotelu a řídil se ukazateli, které mne jasně vedly k cíli. U cedule s nápisem Pokopalište 100m jsem se už musel zastavit a zvažoval jsem, zda není čas otevřít kyslíkovou bombu, kterou jsem si prozřetelně pořídil po absolvování internetového kursu “I Polabák může být alpinistou”. Než jsem se trochu vzpamatoval, ztratil jsem lehce rovnováhu a asi se i trochu zapotácel a tak došlo k sesunutí mých dioptrických brýlí a k mé smůle i jejich pádu do místního kanálu. Můj dohled se tímto snížil na centimetry, ale to mne nemohlo odradit. Vždyť cíl byl tak blízko. Historickou bránu s kamennou zdí jsem si naštěstí zaměřil ještě před nehodou. Vydal jsem se tedy vstříc mlhavým obrysům.

Po otevření skřípějící brány jsem vstoupil do místního chrámu očisty a jal se hledati ono epicentrum osvěžení. Musím konstatovat, že jsem byl poněkud překvapen. Uprostřed poměrně zajímavé parkové úpravy se nacházel kamenný bazén rozhodně neoplývající rozlehlostí. Nicméně se kolem něj rojilo několik žádostivců evidentně prahnoucích po osvěžení. Když jsem se přiblížil blíž, zjistil jsem, že jsou tam tři ženy, které nabírají z bazénu vodu do konví - zřejmě se rozhodly jít osvěžit své drahé polovičky, kterým se k bazénu tak úplně nechce.

Nedá se nic dělat, Bédo, řekl jsem si. I ty se musíš jít osvěžit. Rozbil jsem si v přilehlém háji tábor a vyrazil se poprvé smočit. Přemýšlel jsem jak se uvést - přeci jen jsem cizinec a slušelo by se uvésti se nějak zajímavě. Rozhodl jsem se tedy skočit hned na úvod pěkného zalamováka. To se mi celkem podařilo, ale byl v tom jeden háček - nečekal jsem, že dno se nachází už půl metru pod hladinou.

Hned jak jsem se vynořil, stal jsem dle očekávání středem pozornosti - z čela se mi řinula krev plným proudem a vrávorajíc jsem se snažil zachytit okraje.

Naštěstí jsem oživil své znalosti z bezplatného internetového záchranářského kurzu a provedl ukázkové samoošetření. Připomínal jsem tak spíše Sikha v plavkách, ale účel to splnilo. Po krátkém opalování na kamenné plošině - místní zajímavé řešení pro jednotlivce či páry - jsem se mohl dále oddávat vodním radovánkám. Zrovna když jsem se věnoval šnorchlování a zajásal, že jsem na dně objevil Jugoslávský Dinár, zatmělo se mi před očima z nedostatku vzduchu. I vynořil jsem se a zjistil, že mám šnorchl ocpaný něčím co vypadalo jako ulomená stehenní kost. Kolem bazénu stály nejen ženy s konvemi, ale i muži v montérkách, které jsem viděl při příchodu věnovat se kopání jakési jámy. Jeden z nich držel v ruce druhou půlku oné kosti použité coby ucpávka. Všichni vehementně gestikulovali a jediné slovo, kterému jsem v jejich drmolení rozuměl bylo právě Pokopališče. Rozhodl jsem se, že nejlepší cesta, jak s domorodci navázat přátelský vztah, je podělit se s nimi o svoje zásoby. Vytáhl jsem proto z batohu posbírané zbytky od snídaně, rozprostřel na opalovací plošině a nezištně je nabídl těm dobrým lidem. Jejich nevole k mé osobě evidentně zesílila. Po rychlém vyhodnocení situace jsem se urychleně sbalil a rozhodl se k ústupu. Byl nejvyšší čas, jelikož k hrozícím ženám se přidali i kopáči se svými nástroji. Zrovna když jsem probíhal vstupní branou ucítil jsem na zádech úder lopatou jednoho z kopáčů. Bohužel došlo v důsledku úderu k aktivaci přenosného defibrilátoru. Moje poslední vzpomínka než jsem se sesunul na zem je na usměvavou rodinu s dětmi, která procházela vně brány a zabočovala ve směru ukazatele s nápisem Kopališče. Z druhé strany se k bráně blížil pohřební průvod.

Nyní ležím již druhý týden v krásném pokoji Ljublanjské nemocnice a třikrát denně mne krmí sličná sestřička. Na čele mám dvacet stehů a dle prognózy bych se mohl časem začít hýbat. Od Trubce přišel pozdravný pohled s fotkou včelího úlu a nápisem "Pilný jako včelička, potřebný jako trubec". Sděluje mi, že prý je ředitel nemocnice také včelař a že nemám mít obavy o své zdraví a budoucnost. Zaslechl jsem jak se na chodbě baví sestřičky že prý sem na mne posílají z Prahy jakýsi ozdravný laser. Tak to se mám na co těšit. Zdravím do Čech a radím všem, nespleťte si nikdo Pokopališče a Kopališče. Nemusí se to vyplatit.

Váš Béda Topič.