| Knihovna U Malého Knihomola | ||||
| Knihovní řád |
Oheni, pojď blíž! Pavla Hrdličková Seděli jsme spolu u ohně. Už byla skoro tma. „Oheni, pojď sem blíž,“ řekl Mari. Položil konec suchého klacku tak trochu do ohně, ale hlavně směrem k nám. „Babičko, já ho nalákám, jo?“ „Jasně, nalákej!“ Mari je můj vnuk, ale do jeho čtyř let jsme o sobě nevěděli. Tak jsme spolu jeli na chalupu, abychom se lépe poznali. Oheň oba milujeme! „Babičko nejsme my tak trochu jako čarodějníci?“ ptal se, zatímco na lopatce spaloval berušku, která nepřežila zimu. „To víš, že jsme!“ Přihodila jsem na oheň hrst suchého klestí. K nebi se vznesl roj jisker. Mari jásal! Na tmavomodré obloze se objevily hvězdy. „Všiml sis, že některé jiskry vyletí tak vysoko, že zůstanou na nebi a svítí tam?“ ptala jsem se. Díval se na mě nedůvěřivě. S dospělými je těžko nesouhlasit, zvlášť když si jeden není úplně jistý. Radši navrhl: „Budeš mi povídat o zemětřesení?“ „Vždyť už jsi to slyšel.“ „To nevadí, já to chci slyšet znovu!“ Tak jsem začala povídat o tom, jak nás v Himalájích zastihlo zemětřesení. Zemětřesení, které mělo tisíce obětí. „A ty jsi neumřela?“ přerušil mě Mari. „Ne, neumřela,“ odpověděla jsem po pravdě, přestože mě otázka zaskočila. „A proč?“ „Asi proto, že mě má pánbůh rád!“ plácla jsem první odpověď, která mě napadla. „A ty, co umřeli, ty rád neměl?“ Jo, s Marim se určitě nudit nebudu! Je dobře, že teď už o sobě víme! |
reklama | ||
| I. literární soutěž | ||||
| Kontakty | ||||