Knihovna U Malého Knihomola

Dovolená s medvědem

Ráchel Lokvencová

Léto jsme měli již dopředu pěkně naplánované a já se těšila na každou jeho část. Zhruba v polovině léta jsem se měla vydat s rodiči a mojí mladší sestrou na dovolenou po Pobaltí a Skandinávii. Celá dovolená měla být autem a měla trvat tři týdny. Jenže vše nedopadlo tak jak mělo. Hned na začátku jsme se setkali s drobnými komplikacemi, kvůli kterým jsme vyjeli místo ráno, až odpoledne. Poté, co jsme nastěhovali všechny věci do auta, a že jich bylo: 4 tašky, 2 menší tašky s jídlem, taška s elektronikou, taška s jídlem dovnitř, má taška s věcmi a batůžek s dekou a polštářem a také sestřina taška a velký plyšový medvěd, jsme vyrazili. Naším prvním cílem byla Varšava, hlavní město Polska. Cesta do ní trvá okolo sedmi hodin. Tak, když teď víte něco o tom, kam jedeme, měla bych Vám představit hlavního hrdinu celého našeho příběhu. Je to Pan Medvěd. Je to velký plyšový medvěd, který měří zhruba metr. Není ani tlustý, ovšem ani hubený. Může se pyšnit krásnou hnědou srstí s dlouhými hebkými chlupy. A také krásnýma hnědýma očkama. Toto měla být jeho první velká cesta a dovolená, předtím nikde nebyl, ale teď když už je mu 10 let, je dost velký na to, aby to zvládnul. Pan Medvěd seděl pohodlně usazen na tašce své majitelky, která byla na zemi, pod jejíma nohama. Sedělo se mu pohodlně, protože uvnitř měla samé měkké věci, jako plyšáky či deku, na rozdíl od své starší sestry, která tam měla jen spoustu knih a elektroniku. Sledoval buď míhající se krajinu za oknem, nebo filmy, které běžely v televizkách nad ním. Zatím hlad neměl, a i kdyby ano, mohl si říct své paní, aby mu dala něco z velké fialové tašky před ním. Ta byla plná dobrot: bylo tam ovoce, obložené bagety, šunčička a sýr, spousta sladkostí a mnoho dalších věcí, o kterých se mu ani nesnilo. Cesta probíhala klidně, ale zdálo se mu, že se staví až moc. Vždy, když panička šla na záchod, otevřela dveře a on celý profoukl, venku byla docela zima, sice svítilo sluníčko, ale okolní vítr vál velmi studeně. Už v půlce začínal být hodně unavený a nudil se, ale co mohl dělat. Chtěl jet, tak jel. Navíc teď už se vrátit nemůže. Venku už se začalo stmívat a on si začal všímat různých blikajících nápisů a v nějaké divné řeči, vždyť to přeci není česky, nebo jo? Kam zmizely háčky a čárky? A co to přepůlené l? Ptal se sám sebe. Nastražil tedy svá ouška a zaposlouchal se do rozhovoru lidí. No jo, vždyť my už jsme dávno v Polsku zaradoval se. Proto je tu takové divné písmo, je to jinou řečí. Nakonec přeci jen dojeli na místo ubytování. Vjeli velkou kovanou bráno dovnitř na pozemek, kde se po levici tyčil velký dům a po pravici bylo parkovací místo a menší domek, kde se svítilo. Najednou všichni vystoupili, a jeho majitelka ho popadla a vedla ho do toho domku. Vešli dovnitř a jemu se otevřel výhled na krásný obývací pokoj a kuchyň s jídelnou. On však pádil za svou majitelkou prohlédnout si ložnice. Obě měly dvě jednolůžkové postele, ale nakonec byl usazen do postele u okna. Za chvíli už byl čas jít spát, tak se zachumlal pod peřinu a rychle usnul i přes vrzající postele. Druhý den se ostatní vydali do centra Varšavy, ale to se mu nechtělo, raději zůstal v posteli. Nakonec se z vyprávění dozvěděl, že se ostatní svezli autobusem a metrem a prohlíželi si jak staré, tak nové centrum Varšavy, ta byla během 2. světové války pořádně vybombardovaná, ale nakonec ji zase krásně opravili. Člověk by to skoro nepoznal. No a prý také dost nakupovali, hlavně starší sestra jeho paničky, no jo letní výprodeje. On mezitím zažil krásný den plný ležení v posteli a odpočívání. Druhý den ráno vše zabalili a naložili do auta, aby mohli vyrazit směr Vilnius, to je hlavní město Litvy. Cesta už neubíhala tak rychle, jako do Varšavy, protože museli často stát v koloně při opravách silnice, anebo museli jet pomalu, protože tamtudy nevedla dálnice. Všichni už byli celkem otrávení, ale nakonec přeci jen dorazili. Na hlavní ulici odbočili doprava a vjeli na chodník před železnou bránu do vnitrobloku, kde čekali, až přijde pán, co je má ubytovat. Po chvilce dorazil a otevřel jim bránu, podařilo se jim zaparkovat mezi množství aut a popadnout prvních pár věcí. Pak už jen následovali sympaticky vypadajícího muže nahoru, do 4. patra. Byl to starý činžovní dům, s vysokými stropy, který samozřejmě neměl výtah, takže se věci pořádně pronesly. Nakonec se dostali až nahoru, kde na ně čekal hotový ráj. Nacházeli se v podkrovním bytě, který měl ovšem vysoké stropy, takže Vám zkosení nevadilo, nikde jste se nemohli praštit do hlavy. Ocitli se v prostorné kuchyni, kde stál i kulatý stůl s židlemi. Dál se dalo projít do přilehlého obýváku, kde bylo pár skříní a gauč. A poté jste mohli zahnout do velké koupelny i s pračkou, nebo jít rovně do obrovské ložnice s manželskou postelí. Pokud Vám ani toto nestačilo, stejně jako Panu Medvědovi, stačilo jít dál chodbou, kde jste měli na výběr mezi dvěma dveřmi. Jedny vedly do menšího pokoje s postelí, gaučem a rozladěnou kytarou, druhé Vás zavedli do pokoje s manželskou postelí a stolkem. Hned se samozřejmě strhl boj a nejlepší místo na spaní. Panu Medvědovi to bylo celkem jedno, stačilo mu, když bude mít měkkou postel na spaní. Nakonec velkou ložnici dostala starší sestra jeho paničky, v druhé ložnici spal on, panička a její otec. V posledním pokoji s kytarou spala máma jeho paničky. Poté se všichni vrhli na vynošení věcí nahoru, no určitě jim došlo, že toho mají hodně, ale stejně by ty věci doma nenechali. On si mezitím hověl v posteli a kochal se atmosférou bytu a města. Pak osaměl, protože zbytek rodiny šel do blízkého obchodu nakoupit nějaké jídlo. Nakonec se vrátili a vzali auto, kterým zajeli do jejich oblíbeného imperialistického obchodu jménem Lidl. Po rychlé večeři se ještě vydali na procházku nočním Vilniusem, který je velmi okouzlil. Poté už vedle něj ulehla jeho panička a po krásné pohádce rychle usnula a on také. Druhý den se ostatní členové rodiny vydali na obhlídku Vilniusu a on si uspořádal menší party pro sebe a své kamarády plyšáky. No náramně si to užili, stejně jako zbytek rodiny v krásném městě plném různých památek. Jediné, proč ho mrzelo, že nešel bylo to, že ostatní si pak dali oběd v restauraci. A prý měli dokonce pizzu velkou skoro jako jejich stůl. No tiše záviděl. Druhý den se ostatní vydali do nedalekého města s úžasným vodním hradem, nakonec si to celkem užili i přes déšť a cestou zpátky se ještě stavili pro nějaké jídlo a panička se sestrou si koupily nějaké sešity do školy. Byl trochu naštvaný že v tašce už nebudou jen samé měkké věci jako jsou plyšáci a deka. No a následujícího rána se zase vše napakovalo do auta a jelo se směr skanzen. Rozhodně se mu nechtělo vylézat z auta, když seděl velmi pohodlně usazen na měkoučké tašce, a hlavně se mu nechtělo chodit do kopce a z kopce po nějakém skanzenu. Ostatním se to prý celkem líbilo, ale stejně nakonec řekli, že byli v mnohem lepších skanzenech. No a po obídku se zase jelo dál. Cestou ještě kromě záchoda zastavili u nějakého podivného kopce plného křížů. Prý se ten kopec stal symbolem odporu proti Rusům, protože Litva byla dlouhá léta součástí SSSR. V dalším ubytování ve městě Klaipéda mohl ležet v celkem tvrdé posteli se svojí paničkou. Ale nakonec to nebylo tak hrozné, celý den mohli s dalšími plyšovými kamarády tancovat po bytě, zatímco si lidé odskočili na návštěvu na nedaleký ostrov, o který se Litva dělí s Ruskem. No prý to bylo celkem zajímavé, ale chodit v písku, nebo tři čtvrtě hodiny hledat místo k parkování není úplně jeho styl. Další den se mělo jet dál směrem do Lotyšska, ale nakonec jeli k nějaké bílé budově. Všichni byli nějací skleslí a on záhy pochopil, že tam jedou kvůli mamce a její nemoci. Strávil celý nervózní v autě asi 3 hodiny a ostatní se pak vrátili s tím, že jedou domů. Takže to otočili a jeli zpět do Varšavy. Cesta byla opět zdlouhavá a do hotelu dorazili až pozdě večer, těsně před uzavřením recepce. Tentokrát bydleli v hotelu s dvěma ložnicemi, v kterých byly vždy dvě postele a spousta fajn věcí. Třeba jako papuče a pití zdarma. Oni však padli unaveni cestou do postelí a hned spali. Ráno pak zamířili na snídani, která je ale celkem zklamala. On však neměl čas zjistit proč, protože hned vyjeli, aby domů dorazili, co nejdřív. Nakonec byl úplně nadšený z toho, že je zpátky doma. Ne, že by se mu cesta nelíbila, ale rozhodně nechápe, co na cestování vidí ostatní plyšáci. No jo domov, sladký domov. Další pozitivní věcí bylo, že starší sestra jeho paničky stihla vrátit knihy do knihovny, protože jinak by musela platit pokutu. No, a tak nějak vypadala dovolená s naším Medvědem, prý si to celkem užil, ale příště už nejede. Radši zůstane doma.

reklama

I. literární soutěž

Kontakty